ElCamino.Cz
Mountain Challenge
mapa podélňák

Horská výzva - 3. závod Špindlerův Mlýn

 

6.srpen 2011

 

Tak a konečně je to tady 5.8. 23:50, stojíme na startu, trošku strach a nervozita, ale bez toho by to asi nestálo za nic.

"Já mám takovou zkušenost, že když zpovídám respondenta, vždycky ustupuje. Neustupujte!“ Petr Vichnar ještě vyslýchá hlavního favorita závodu. Ty předchozí Výzvy zvládnul přibližně za 7 hodin. Prostě uběhnul 70km za 7 hodin v horském terénu. Pohoda.

 

start

Stařík vedle mě roztáčí boky jako zkušená břišní tanečnice. Musím se smát, ale tenhle týpek, možná o dvě generace starší, si dá pivko v cíli dřív než já.

Zapnout čelovky, ať jsou pěkný fotky, a konečně start. Hned na úvod slušný kopeček, tak mám radost, kopečky jsou moje silná stránka. Rychle předbíháme soupeře naší úrovně. Spokojeně šlapu a najednou…….

„Kájo, doprdele! Já jsem ztratila číslo!“

„To nevadí. Nevracej se. Běžíme dál.“

Ještě asi 20 minut běduju nad ztrátou čísla a možnou diskvalifikací…….. až najednou slyším za sebou……. “Doprdele, já jsem ztratila číslo.“

 

Na Horních Mísečkách trochu bloudíme, ale pak šup šup a už jsme na Dvoračkách a řítíme se k pramenům Labe.

Krkonoše mají svoji zvláštní vůni. Po tmě to vnímám ještě mnohem silněji. Jako malá holka jsem na tyhle místa jezdila každý rok s rodiči (podniková chata ve Špindlu). Jezdili jsme do Krkonoš tak často, až jsem je postupně začala nenávidět, ale to už je pryč. Jako by to bylo v jiném životě.

 

Od pořadatele to byl skvělý nápad startovat o půlnoci. Kdy se člověk projde ve dvě ráno po nejvyšších horách České republiky. Jsme utopeni ve tmě, ale součástí světelného hada zářících čelovek.

 

K Labské boudě nás dovede hrbolatá asfaltka, což po tmě dává pocit vrávoravého kroku opilce.

Sestup od pramenů Labe jde hrozně špatně. Vlhké viklající kameny. Děsně to klouže. Pořád dávám pozor na zraněný kotník a sprostě nadávám. Zástup se příjemně roztáhl a my zůstali opuštěni ve tmě. Doprovází nás Labe divoce hučící Luční bouda u samého zrodu jako dychtivá bystřina, ještě nespoutaná a nezohyzděná nesmyslnými úpravami.

 

Mezi stromy začíná pomalu blednout obloha. Cesta nám pěkně ubíhá. Blíží se první kontrola a zároveň svačinka. Dozvídáme se, že jsme 25. z 39 dvojic a máme za sebou prvních 25 km. Zároveň slyšíme, že to jeden pár vzdává a další se nějak rozseděl. Ty dáme!

A už klušeme dál. Cesta zatím nenápadně stoupá k nejvyšší hoře, kterou u nás máme. Luční bouda je zahalena do ranního oparu a horám to dodává tu pravou syrovost.

 

V dálce už se tyčí Sněžka s  mráčkem přilepeným k samé špičce vypadá jako sopka těsně před výbuchem.

Povalový chodníček nás bezpečně převede přes rašeliniště. Vlevo polská, vpravo česká.

Sněžka

 

Kolem sedmé začínáme stoupat na Sněžku. Po 30 km už to jde trošku ztuha a nechci vidět ten sestup. Vždycky jsem v myšlenkách trošku napřed.

Nahoře poprosíme pána o vrcholové foto. Nenápadně se okukujeme….. je to soupeř? Je ve dvojici, ale čísla nemají. Uvidíme.

Sestup je hrozný, dle očekávání. Ztrácíme čas a ještě ke všemu nás předbíhá dvojice ze Sněžky. Takže to byl soupeř!

 

Přes Růžodolky klušeme do Úpy, kde je další kontrola a občerstvení. Po cestě si plánuju jak se převlíknu do kraťasů a namasíruju okopané palce…ale není na to vůbec čas. V zatáčce za námi se objeví dvojice z první pauzy, kterou jsme tak pracně předběhli. A hlavně, když se jenom na minutku zastavím, tak cítím jak zatuhávám. Tak radši popadneme koláčky a běžíme dál. V kopci překvapivě předbíháme dvojici za Sněžky. Hmmm, tak to vypadá opět na lepší pozici

Ještě plni optimizmu zdoláváme shluk horských bud. Na rozcestí nás zastaví rodinka s dotazem, co se to tady běží za závod.

„Horská výzva.“

bouda

„Aha, ale v tom případě mají vaši soupeři docela náskok.“ …sdělí nám tak trošku opatrně.

„To je v pohodě. Nejedeme na vítězství.“

 

Parta běžců už je pravděpodobně tou dobou cca 6 hodin v cíli.

U poslední Boudy na rozcestí se z lesa začíná koulet mlha. Mám dojem, že se tu každou chvíli musí rozkročit Krakonoš. A stejně nečekaně jako se z lesa vyvalila mlha, nasedla mi na záda i krize. Jako že mě budou bolet nohy, to jsem čekala, ale že se mi bude chtít brečet a budu volat o pomoc, to jsem nečekala. Normální depka. Ani ne pocit, že už nemůžu dál, prostě se mi chce brečet a je mi úzko. A hlavně mě rozčiluje myšlenka úplně na cokoli. Na chvilku krizi zažehnáme povídáním o naší Bambuli, ale ty poslední kiláky už fakt nejdou.

 

„Kájo, já už nemůžu.“

„Já taky nemůžu.“

cíl

„Kájo, už tam budeme?“

„Za chvilku?“

„Za jakou chvilku?“

„Za chvilku.“

„Kájo, já už nemůžu.“

Kolovrátek kňourání takhle pojede ještě dalších pár kiláků. Divím se, mě Kája nezabil, ale asi na to taky neměl sílu.

„Já se snad začnu modlit. Já už fakt nevím co dělat.“

„Tak si říkej tu mantru, co máme na prstýnkách.“

„Óm tare tutare ture soha.“

 

Naštěstí se před námi konečně objevuje brána Rock Pointu – náš cíl. Stačí seběhnout kousek sjezdovky nad Špindlem, vzít se za ruce a je to za námi.

Do cíle dorážíme za doprovodu Ska-P. Naši oblíbenci. Hezká náhodička.

Konečně si dáme vítězné pivko. Stařík, co to vedle mě ráno (teda o půlnoci) tak roztáčel, si spokojeně pokuřuje. To snad ne, mohl by být můj děda, hulí jako fabrika a bez problémů nás předběhne v horách.

 

Nakonec vyhlášení výsledků – očekávaný vítěz je první. Držela jsem mu palce, je to sympaťák. My jsme nakonec urvali 21. pozici, takže spokojenost!

 

No a konečně postel a 12 hodinový a velmi velmi hluboký spánek. Zasloužená odměna.

 

Za rok jdeme zase! Kdo se přidá? :-)