ElCamino.Cz
Radek

POVÍDÁNÍ O CESTOVÁNÍ S RADKEM DLOUHÝM

 

1. Kdy, jak a kam si vyrazil na tvojí první cestu?

První opravdovou dobrodružnou cestu si dobře pamatuju. První spaní pod širákem, to pro mě byla první dobrodružná cesta, v osmé třídě na základní škole. S bráchou jsme si ustlali někde u lesa, ještě v takovým tom průsvitným spacáku a pod celtu. Nemohli jsme usnout, protože všude něco šustilo, báli jsme se a koukali na hvězdy. To jsem ještě nevěděl, že existujou nějaký Perseidy*. Pořád padaly hvězdy a my jsme nevěděli co se děje, jestli je konec světa nebo co to je. Nevím, asi nám to nakonec nějak došlo, ale prostě jsme tak leželi, užasle koukali na ty hvězdy a nakonec teda usnuli. No a za chvilku začal štěkat srnec. Nikdy v životě jsem před tím neslyšel štěkat srnce. To je úplně jak pes. Člověk se bál, že tam někde kousek v lese je nějakej vlkodav a přilítne na nás. Tak to byla osmá třída.

 

Radek v Krkonoších 2011

*Perseidy jsou kometární meteorický roj, který vznikl z komety Swift-Tuttle 1862 III. Na shodu dráhy Perseid a komety Swift-Tuttle 1862 III upozornil jako první italský astronom Giovanni Schiaparelli. Perseidy mají svůj radiant v souhvězdí Persea. Roj je činný od 17. července do 24. srpna, přičemž maximum roje přichází mezi 11. a 13. srpnem. V maximu je možné pozorovat až 110 meteorů za hodinu. Perseidy jsou lidově nazývány „Slzy svatého Vavřince“.

 

2. Co tě k tomu vedlo?

Určitě to dobrodružství příběhů z foglarovek - to bylo ono! Bylo to ještě za komunistů, tak jenom sehnat nějakou foglarovku bylo samo o sobě dost velký dobrodružství. Někde jsme si půjčili starý Junáky a Vpředy a jen se divili, proč tyhle skvělý věci jsou zakázaný. A pak podle toho něco podnikat, to bylo něco! Zakázaný skauti, zakázanej Foglar, Rychlý šípy.

 

3. Jaká byla tvoje nejdůležitější zkušenost z první cesty?

Asi teda že srnci štěkaj.

 

4. Jak cestuješ – na vlastní pěst? Kupuješ průvodce? Jak k němu přistupuješ?

Nejezdím sám, to mě nebaví. Musím sdílet zážitky, takže minimálně ve dvou, a jelikož jezdím většinou na hory, spíš ve třech lépe ve čtyřech. Protože cesty směřuju většinou na hory, jezdím s veškerým vybavením, abych byl soběstačnej a nezávislej, abych nemusel řešit, kam dojedu a kde budu spát, ale mohl se plácnout pod prvním stromem.

Přijde mi dobrý, aby to moc nestálo z hlediska toho, že člověk se díky omezenějšímu množství peněz dostane k těm ryzím lidem a nejede jenom na úrovni nějakého pozlátka.

Černá Hora 2005

No a k tomu průvodci. Když jsem podnikal první cesty, tak u nás ještě sotva šel sehnat Lonely Planet, to býval ještě relativně dobrodružnej průvodce, což už tak není. Pak jsem objevil, že jsou i jiný dobrý průvodce. Takže průvodce používám, nicméně vždycky se snažím dopátrat ještě něčeho navíc, co v těch průvodcích není, protože objíždět jenom ty průvodcovský destinace je pruda, protože tam potkáš pořád ty samý lidi-cestovatele, který oblejzaj ty místa, co jsou v LP. Víc pak potkáváš ty cestovatele než místní. A to asi není ta správná cesta... Je potřeba to používání tištěných průvodců nějak vybalancovat. Když přijedeš do velkýho města, tak ti ten průvodce ušetří spoustu času a nemusíš složitě hledat, kde budeš spát. Je to základní vodítko, ale ne jediný. Když potom třeba vyrážíš do hor, tak už tě ani Lonely Planet nezachrání, musíš si něco vygooglovat něco nechat poradit od kamarádů, najít si svojí cestu v mapě, je-li vůbec nějaká mapa.

 

5. Kam by si v ČR vzal cizince, aby poznal naši zemi tvýma očima?

Tak já ho nevezmu na Hrad, na Vyšehrad nebo na Staromák. Stejně když přijedeš do města typu Praha, tak si ho chceš projít svým tempem a nepotřebuješ, aby tě někdo někam tahal. Já ho vezmu tam, kam ho průvodce určitě nezavede - na vodu, na českej „tramp“, do do těch čtyřek hospod, do moravskýho sklípku... Toho by bylo nepřeberně, co se dá ukázat, je to krásně český a přitom neopakovatelný.

 

6. Podle čeho si vybíráš destinace?

Důležitej je pro mě první impuls, kdy mě k cestě něco nakopne. Stačí zajímavej obrázek, zajímavá informace, prostě něco, co mě postupně přivede k tomu, že si řeknu: Jo tam chci!

Libanon 2005

V posledních letech je pro mě důležitý, aby „tam“ byly nějaký pěkný hory, který ovšem nebudou moc prolezlý turistama. Teď je pro mě hodně oblíbená a častá střední Asie, tam narazíš na ty ryzejší lidi, zvláště na horách. Projít hory a nikoho tam nepoznat je sice fajn odpočinek od civilizace, ale když tam potkáš třeba nějaký pastevce, to je takový to koření. Proberete cestu, počasí, rodinu, ovce, jak je u vás atd. a jste oba strašně spokojený...

 

7. Jak dlouho se připravuješ na cestu a jak?

No tak to je úplně různý, někdy se rychle koupí letenky a jede se, někdy se jede za půl roku po vzniku plánu. Určitě je důležitý vyjednat to u piva :-), říct si JO, že se teda jako fakt jede. A pak už to běží samo. Nejdřív se teda setkáváš s těma lidma který říkaj, že by jeli, pak většinou všichni řeknou, že vlastně neví, tohle a támhleto a pak zůstanou 3 – 4 nadšenci, který fakt do toho půjdou.

 

8. A nemáš nějakou takovou ryzí skupinu, s kterou jezdíš pokaždý?

No bohužel nemám stabilní skupinu, ty lidi se mi pořád měněj a točej. Hlavně kvůli tomu, že frekvence mýho cestování je lehce častější a i ty investice do toho nejsou až tak úplně malý, aby to každej skousával takhle pravidelně. Má to svoje výhody a nevýhody. Určitě je fajn mít parťáka, kterej by byl stejně nadšenej, ale zase na druhou stranu, pokaždý je to jiný, což taky není úplně k zahození.

 

9. Kam bys nikdy v životě nejel?

No to je strašně těžká otázka. Já prostě nevím, kam bych nejel. Já bych v podstatě jel kamkoliv. Někam míň rád, někam víc rád. Tak odpovím trošku jinak. Pořád nemám v sobě překonanou tu ryzí černou Afriku. Nevím proč, pořád jsem se neodhodlal tam vyrazit, asi nějakej divnej blok. Doufám, čekám na to, musí to přijít samo, že si najednou řeknu „jo“ a pojedu.

 

10. Jaké preferuješ dopravní prostředky?

Cokoliv, je mi to úplně jedno. Hlavně, když vůbec něco je. Když se někam potřebuju dostat, tak beru cokoli. No ale pocitově radši jedu vlakem. Dříve i často stopem, to je úžasně kontaktní způsob, chceš-li poznávat lidi.

 

Libanon 2005

11. Jak řešíš ubytování - hotel, nebo vozíš vlastní stan?

Tahám většinou stan – nejsvobodnější varianta.

 

12. Kde se ti nejvíc líbilo?

Ty jo všude se mi líbilo. Já jsem se bál, že se mě na tohle zeptáš.

 

13. Tak jinak, kde bys chtěl zůstat celý život?

No tak to zase vím jistě, tady jsem doma, v Čechách. Rájů je na světě spousta, ale doma jsme jenom tady. Když jsem byl v Americe, skoro 2 roky, a blížilo se, že mám jet domů, tak jsem si říkal a i to tak cítil: „ No jo, je to tak, teď mám jet do Čech, tam jsem doma“. Tam jsem si to uvědomil naplno, že „doma“ je prostě tam u nás pod Zelenou Horou. Jako byl bych schopnej žít na spoustě míst. Většina lidí v Čechách neuslyší ráda, že i v těch Státech se dá klidně fajn žít, když si to tak zařídíš. Na Zélandě se mi hrozně líbilo, tam bych byl taky schopnej žít, ale pro nás větroplachy, je to tak trochu „jenom“ ostrov, čili omezený prostor. Berlín je úžasný město, tam bych byl schopnej taky klidně žít, tam se mi moc líbilo.

A abych nezapomněl „doma“ je pro mě i Slovensko, mám tam kamarády, příbuzenstvo a vlastně jsem Čechoslovák, protože já se narodil v Československu!

 

14. Co za jídlo ti nejvíc chutnalo?

Hodně mi chutnaly ty kolumbijský pražený mravenci. Chutná to jako křupky. No ale jedl jsem je teda v Čechách, kamarádka je dovezla. Já když jsem je sháněl v Kolumbii, tak jsem na ně nějak nenarazil. Jinak ale gastroturista fakt nejsem, stačí mi ta polívka z pytlíku, kterou si táhnu. No ale hlavně musím říct, že nejsem gastroturista i kvůli tomu, protože vím, že nějakejma červíkama, švábama už nepřekonám to, co mi umožnil Míra Jetmar, že jsem si mohl ochutnat mamuta.

 

Kyrgystan 2008

15. Mamuta?

No přišel jsem jednou do kabinetu Jetmar - Jehlička*. A Míra se mě zeptal: „Dáš si něco? Můžu ti dát něco ochutnat? Taková zajímavost.“ A já, že jo. Tak mi přinesl talířek a na tom byla taková kostička hnědá. Doktor Jehlička jen kroutil hlavou, jakože tohle je fakt už moc… Netušil jsem vůbec, do čeho jdu, ale vycouvat se nedalo. Dal jsem si to a čekal, co z nich vypadne. Byl to fakt mamut. Někdo z přírodovědy přitáhl kus mamuta za Sibiře a Míra dostal vzorek.

*Česká zemědělská univerzita v Praze - Katedra geoenvironmentálních věd

 

16. Jak to chutnalo?

No suchá hmota bez chuti. V puse se z toho stalo takový hrozný bláto. Ale byl to mamut. Mamuta už jen tak neulovíš. A já jsem ho ulovil v geologickým kabinetě na zemědělce.

 

17. Jakej jsi měl nejbizardnější zážitek?

Nepůjdu daleko - Podněsterská republika, odtržená separatistická republika, uznávají ji akorát neexistující státy jako Jižní Osetie, Abcházie a Náhorní Karabach. A my tam úplně náhodou přijeli na den oslavy dvacátýho výročí nezávislosti. Najednou byl člověk zpátky v hluboký totalitě - 1. máj se vším všudy, uměle vytvořený stánky na téma „Jak se nám všem dobře daří.” Když prošel pan prezident, tak za 10 minut už to všichni zabalili a šli na tancovačku pít vodku. Následovala pouliční veselice, všichni si to užili a pak zase zpátky do doby před rokem 1989. Na nástěnkách, co dokázali v pětiletce, ale všude kolem rozpadlý paneláky. Pro mě vzpomínka na socialismus, jak si ho pamatuju a přál bych to vidět každýmu, kdo už na to zapomněl, jak to bylo šílený. Podivný představení...

 

Kyrgystan 2008

18. Je nějaká zkušenost, co se ti na cestách hodně osvědčila?

Zkušenosti přichází postupně, po troškách. Nicméně, největší zkušenost, co jsem na cestách získal, je bejt otevřenej k lidem kolem sebe a nemít předsudky. Každej v týhle naší evropský společnosti má pořád nějaký předsudky, něco si přečte v novinách, něco je mu vtloukáno do hlavy, ale pak zjistí, že když je otevřenej jsou ty věci vlastně trošku jinak a to ho naučí toleranci. Bejt otevřenej, bejt přístupnej, nezatracovat žádnej názor, přemejšlet o tom, že taky někdo může myslet úplně jinak než zrovna my středoevropsky.

 

19. Aplikuješ pak tyhle zkušenosti v běžném životě?

Snažím se. Ale co si budeme povídat, ono tě to tady vždycky trochu semele k obrazu svému. Jde o to zachovat si zdravej nadhled nad těma žabomyšíma válkami, co tady často řešíme, a nenechat se semlít úplně.

 

20. Co pro tebe bylo vůbec nejobtížnější (v souvislosti s cestováním)?

Nejobtížnější je vždycky překonat tu svojí přirozenou lenost. :-)

Tak jako ono na tom cestování samotným pak není nic extra obtížný, protože ty se dostaneš do nějakejch situací, který musíš vyřešit a nemáš čas přemýšlet, jestli je to obtížný nebo není a prostě to vyřešíš. Jediný, co mi přišlo obtížný, je jazyková bariéra. Musíš se domluvit a nejde to, nejde to ani rukama ani nohama. Pak ta druhá strana není třeba vstřícná, ne že by nechtěla bejt vstřícná, ale prostě se bojí, co tam nějakej blbej hošík s batohem dělá. Třeba v Afghánistánu - tam když se nedomluvíš, tak to může bejt docela průšvih. Oni ti nechtěj ublížit, ale prostě se bojej.

 

Kyrgystan 2008

21. Stalo se ti, že tě někdo na cestách přepadl, nebo že ses musel třeba vrátit domů předčasně?

Tak musím to zaklepat, nestalo se mi to. Asi to jednou přijít musí, ač doufám, že ne. Nicméně člověk má už trošku odhad a v pravou chvilku otočí a nebo mu něco napoví, že tudy cesta nevede. Třeba se mi stalo, že jsem si říkal, tak tohle se mi nelíbí, s tímhle člověkem se odvést fakt nenechám, ač to byla po dni čekání jediná možnost. Pak přišla nějaká bábuška a říkala, to je dobře, že jste s ním nejeli, von vám chtěl tohle a tohle provést. Takže ta intuice.

Jako třeba, že jsem přijel na Zéland a přišel jsem o pas s šikovným vízem v něm a taky o batoh, tak to se dalo nějak řešit.

 

22. Kdy jsi měl na cestách největší strach?

Strach jsem měl objektivně jenom jednou, bylo to v muslimským světě. Záměrně neříkám kde, abych někoho neodrazoval a ani se mi ta příhoda nechce moc rozvádět. V médiích je tolik negativních informací o muslimským světě, že nemá cenu přihřívat tuhle jednostrannou polívčičku. Já mám z těch krajů spoustu úžasných pozitivních zážitků a vím, že věci jsou prostě jinak, než to co si tady běžně přečtete. To by bylo na delší povídání...

 

23. Na kterou tvou cestu nejraději vzpomínáš?

No já nemůžu jednu nasadit výš a jednu níž, každá moje cesta byla něčím zajímavá. I ta týdenní výprava do Moldávie*, kde toho zas tak moc k vidění a objevování není. Já to tam chtěl vidět, protože se říká, že je to nejchudší země Evropy a navíc mě ten postsovětskej prostor prostě láká.

O postsovětských zemích si u nás moc nepočteš, to je okraj zájmu novinářů. A mě zajímá, jaký to tam teď opravdu je, jak tam ty lidi žijou. Takže jediná metoda, jak to zjistit, je tam vyrazit.

Kyrgystan 2008

Moldávie je takovej zvláštní chudej kraj. Normální situace je, že dědeček s babičkou vychovává vnoučata, protože všichni mladý vydělávaj někde v Rusku nebo Itálii. Svým způsobem, tam vlastně není nic moc k vidění, člověk musí bejt otevřenej, nechávat to jít do sebe, vnímat, povídat s lidma, nehledat tam žádný seznace, žádný úchvatný věci… Mají tam toho tak málo, ale dokážou se z toho i tak radovat. Pro mě každopádně zajímvý ponaučení.

 

*Moldavsko je východoevropský vnitrozemský stát ležící mezi Ukrajinou a Rumunskem. Žijí zde necelé 4 milióny obyvatel. Jeho hlavním městem je Kišiněv (Chişinău). Úředním jazykem je moldavština, která je někdy považována pouze za dialekt rumunštiny, užívá se též ruština, ukrajinština a gagauzština. Moldavsko je členskou zemí Společenství nezávislých států. Na jihu Moldavska se nachází autonomní oblast Gagauzsko, kde žije obyvatelstvo turkického původu a na východě je autonomní oblast a neuznávaný stát Podněstří.

 

24. Bylo něco, co si sebou vozil zbytečně?

Vždycky spoustu věcí :-) Pak si to ale jednou nevezmeš a bude ti to chybět. Třeba lékárničku naštěstí téměř vždycky tahám zbytečně. :-) Nenosím s sebou zbytečný věci, to zase ne, člověk si to párkrát pronese v batohu přes hory doly a pak ví, že to opravdu nepotřebuje. Ale když jedeš na hory, tak musíš mít vždycky pár věcí v záloze, takže vždycky něco proneseš. Nemusíme chodit daleko, zažil jsem i v srpnu v Nízkých Tatrách sníh a už vím, že i v létě vždycky s sebou vezmu toho kulicha a rukavice, ne že udělám výjimku, když má být krásně. Jediný, co tě to naučí, je praxe, to si to hezky protřídíš. No ale pak stejně přibalíš ještě pár nesmyslů, který by ti prapůvodně nenapadlo vzít, ale víš, že ti ulehčí život nebo udělají radost.

 

Kyrgystan 2008

25. A něco, co ti na cestách vyloženě chybělo?

Co nemám, mi nechybí. Člověk si vždycky poradí s tím co má.

 

26. Myslíš si obecně, že funkční vybavení je na cestách důležité?

No, není. Já funkční věcí vozím, ale pořád si myslím, že to není zas tak důležitý, nejdůležitější je sebrat se a vypadnout. Samozřejmě, že na horách a na cestách obecně jsou outdoorový vychytávky často dost praktický, nedá se nic dělat, je to tak. Určitě ti dokáže zážitky zpříjemnit, když nemusíš sušit prádlo 2 dny, když máš uvařeno za 10 minut místo 2 hodin. Ale všeho s mírou. Mně se spousta outdoorovejch věcí osvědčila, ale zároveň jsem od přesvědčení čundrák, tramp, takže vím, že když si vezmu super kalhoty z umělejch vláken, tak mi to první jiskra hned propálí, ale taky si uvědomuju, že když s bavlněnýma kalhotama projdu ranní rosu, tak trvá mnohem dýl, než to uschne. Každej by si měl určit svojí míru komfortu a nenechat se zmasírovat reklamou, najít si rozumnej kompromis.

 

27. Jaká tvoje vlastnost se ti na cestách nejvíc vyplatila?

To je zákeřná otázka. Každá tvoje vlastnost se ti jednou vrátí, ať už pozitivní nebo negativní. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se mi vracely jen ty pozitivní. Nicméně vždycky je to dobrá sebereflexe. Tak asi jak jsem uváděl, dobrý je bejt otevřenej. Pak je určitě důležitá přiměřená opatrnost, vlastně by se dalo říct, že je to takovej pud sebezáchovy, střízlivej odhad situace.

 

28. Kam se chystáš teď?

Par míst mam v merku, ale teď zrovna čekám na nějaký to „nakopnutí“, takže sám se těším, čím se překvapím. Je vlastně téměř jedno kam jedeš, všude je něco zajímavého, když má člověk otevřený oči a chce poznávat a objevovat... Ty cestovatelský sny si umím plnit. A když se o ně můžeš dělit, tak se to pak násobí...

Když vylezeš na vyhlídku budeš moct někomu říct: „To je paráda, co?“

A on ti řekne: „Jo.“

Tak málo a přitom tak moc!