ElCamino.Cz
el día de los muertes muertes

 

 

1.11.2011 se koná ve Stromovce oslava dne mrtvých (Odkaz na stránky pořadatele.)

 

Jedná se o nejtypičtější a možná i nejkurióznější svátek v Mexiku El día de los muertos (Den mrtvých), jehož původ lze nalézt ve víře předkolumbovského národa Tarasků v Michochoacánu, že se mrtví mohou každý rok na jeden den vrátit domů.

Základní filozofickou myšlenkou zde je, že smrt nepředstavuje konec života, nýbrž jeho pokračování v paralelním světě. Den, kdy se mohou mrtví vrátit, je měsíc po podzimní rovnodennosti. Tato příležitost vyžaduje přípravy, jak pomoci duchům nalézt cestu domů a patřičně je uvítat. U každého domu se staví brána z jasně žlutých afrikánů jako symbolický vstup z podsvětí. Na oltář naproti ní se kladou tamales, ovoce, kukuřice a sůl a také nádoby s vodou (neboť duchové mají po cestě vždycky žízeň). Duchové zemřelých dětí chodí tradičně na návštěvu první noc a zesnulí dospělí následující noc, kdy se připojují ke svým žijícím příbuzným, aby spolu jedli, pili, rozmlouvali a zpívali.

 

KDY: ÚT 01.11. 2011

KDE: v parku Stromovka, kolem „kachního“ jezírka (nedaleko restaurace Vozovna)

OD: 15:00

DO: 20:00

VSTUP ZDARMA!

 

A jako bonus mexická pohádka:

 

Pohádka o tom, jak si opice stavějí dům (El cuento de los monos que iban a construir su casa)

 

Noc padla na hustý a rozlehlý prales tak rychle, až to lidi a zvířata překvapilo. Jedni ani druzí však nelenili a rychle utíkali domů, aby je spánek našel na obvyklém místě a nemusel je dlouho hledat.

Jenom opice si tmy nevšímaly. Skákaly ze stromu na strom. Houpaly se na liánách a hledaly, na čem by si ještě moly smlsnout. Všem zvířátkům i lidem se jenom vysmívaly:

„Jste hlupáci a nadarmo se pachtíte. Proč bychom se zdržovaly stavěním příbytku, když si ještě můžeme pohrát a proběhnout se. Však on si nás spánek najde sám.“

Inu opravdu si je nakonec našel a jak jim padl do očí, usnuly jedna po druhé v korunách vysokých a štíhlých palem. Opice si z toho vůbec nic nedělaly.

„Nu což, “ pomyslely si, „však nás sluníčko zítra zas probudí a celý dlouhý den nám bude pěkně svítit na naše hry a dovádění.“

Ale tentokrát se přepočítaly. Sotva usnuly, spustil se náramný liják a pršelo, jako by měl snad přijít konec světa. Z nebe se valily proudy vody a mohutný vichr svým dechem ohýbal kmeny staletých stromů jako rákosovou třtinu. Zoufalé opice pobíhaly sem a tam, ale suchého místečka nikde nenašly.

Achich ouvej, to je potopa, naříkaly a bědovaly. Jak je ten déšť mokrý a studený.

A hned si zcela vážně slibovaly, že sotva se ráno rozední, všechny se pustí do stavby velikého domu vysoko ve větvích stromů.

A ani škvírku nenecháme ve střeše a ve stěnách, i kdybychom měly pracovat cely den. Na hraní nepomyslíme, dokud náš krásný a velký dům nebude stát.

Už od samého rána si vyprávěly o tom, jak pilně budou pracovat, jen aby už ten dům měly hotový.

Když se ráno na nebi objevilo sluníčko, smíchy se nemohlo udržet. Na větvích stromů, hluboko pod ním v pralese, seděl houf schlíplých, mokrých strašáků s kožichy slepenými vodou. Vytrestané opice.

Sotva jim však teplé sluneční paprsky vysušily kožíšky, opice se rozveselily a už to tady bylo znovu. Houpaly se na větvích, honily jedna druhou a jedna neplecha stíhala druhou.

Na noční lijavec si ani nevzpomněly a o tom, že by snad měly stavět dům, jak si slibovaly celou noc, nepadlo ani jediné slůvko.

Do hluboké noci vyváděly na stromech a na spánek si je našel až po dlouhém hledání v korunách stromů.

Ale ouha! V noci znovu lilo a lilo, jako by snad ani nikdy nemělo přestat, a promoklé a promrzlé opice si opět slibovaly, jak hned zrána začnou se stavbou pevného a velkého příbytku.

Ale to by nebyly ani opice kdyby si své velké předsevzetí pamatovaly déle než do okamžiku, kdy sluníčko vysušilo všechnu vodu z jejich mokrých kožichů.

A tak opice dodnes stavějí svůj velký krásný dům, ale ještě nikdy ho nepostavily.

 

vopičák