ElCamino.Cz

výstup na La Malinche

 

10. - 12. února 2011

 

La Malinche

V hotelu vyzvedneme batohy a vydáme se směr autobusové nádraží Central de Oriente - Tapo, odkud míří autobusy směrem na východ. Na nádraží nečekaně objevíme pekárnu, kde se nám podaří ulovit naše oblíbené kousky pečiva. Radost veliká a už se hrneme do autobusu.

La Malinche

Před cestou se stane legrační věc, nejprve nás obchází muž, prodávající čokoládu a oříšky. Mexičani překotně nakupují. Po chvíli řidič znovu zastaví a opět, tentokrát žena, prodávající sladkosti. Mexičani překotně nakupují. Začíná mi být jasný důvod všude přítomné obezity. Musím říct, že jsem nikdy neviděla tak velký zadky jako v Mexiko City, směrem na jih se to pak hodně zlepšuje, dokonce i zahlédneme občas někoho popoběhnout.

V autobusech jsme si pak ještě užili hooooooooooodně legrace, ale o tom až později.

V Apisaco se chvilku rozhlížíme a hledáme zastávku minibusu, který jezdí směr kemp „Centro Vacanacional Malintzi”, což je náš výchozí bod pro výstup na La Malince. Minibus jezdí třikrát denně (v 8, 12 a 16 hodin), čtyři hodiny budou za chvilku, tak máme co dělat. Když v tom nás odchytává Mexičan v klobouku se spoustou igelitek a: „Kam máte namířeno?“

Následuje velice zmatený rozhovor a najednou sedíme v jeho autě. Ještě se představíme a Fernando, že si zaběhne koupit něco k pití. Kája je v pohodě, ale já naříkám. Před tímhle nás přesně všichni varovali. Nesedejte k nikomu cizímu do auta. Najednou koukáme a Fernando nekupuje pití, ale NĚKAM TELEFONUJE. No tak Kája už taky není v pohodě.

Cesta směrem do kempu na úpatí La Malince tím pádem byla trošku v křeči. Přeci jenom jsme byli v Mexiku jenom pár dnů, neotrkaní a pořád ještě jsme si fakt mysleli, že dřív nebo později na nás nějakej bandita prostě vyskočit musí. V náhlém vnuknutí začnu Fernandovi líčit, že je tohle naše svatební cesta, jak se nám Mexiko strašně moc líbí a je to pro nás vlastně splnění snu. Fernando je evidentně dojat. Dokonce nás začne zvát k sobě na večeři. No nějak to zamluvíme, zase tak moc jsme se přeci jenom neuklidnili. Nicméně chlápek nás fakt odveze do kempu. Na rozloučenou nás obejme a mně je líto, že jsem ho tak podezírala.

psíci

Tábořiště Centro Vacanacional Malintzi je naprosto prázdné, nikde ani noha. Je to pěkný a čistý kemp s místem na vaření a po domluvě i s teplou sprchou. Vybereme si místo k postavení stanu a tu se najednou ze všech koutů začnou nořit nejrůznější varianty psíků – malý, velcí, chlupáči, krátkosrstí, staříci i štěňata. Spojujícím prvkem je vyzáblost. Všichni se chtějí mazlit a hlavně něco k jídlu. Je mi jich strašně líto, a tak když postavíme stan, zkusíme zajít do jediného krámku, stojícímu za hranicí kempu. Obchůdek (tienda) patří Juliovi a tradičně se zde dají koupit sladkosti, nějaká pivka a zobání. Vezmeme tedy pro psíky alespoň pár balíčků sušenek, které v huňáčích zmizí mrknutím oka. Máme radost, ale jenom do chvíle než zjistíme, pečení brambor že jeden prcek z psího gangu se nám vloupal do stanu a ukradl ÚPLNĚ VŠECHNO JÍDLO! Zbyly nám jenom 3 brambory a brokolice. Jako nikdy v životě jsem neviděla Káju takhle zuřit. Řval, že zítra ho čeká nejtěžší výstup jeho života (nejvyšší dosažený cíl byl doposud Jebel Toubkal (nejvyšší hora Maroka - 4167m n. m.)) a on má k jídlu akorát tři brambory. Když se uklidnil, zašli jsme Juliovi znovu prošmejdit tiendu a opravdu se nám podaří koupit nějaké placky (tortillas). Na uklidnění bereme pivka a naprosto skvělou věc „Fuego“, což jsou maličké kukuřičné ruličky s příchutí chili a limetka. Mňam. Večer se pak snažíme upéct si v popelu ty naše tři brambory, jenže to trvá strašlivě dlouho. Chvilku je ohlodáváme ještě napůl syrové, ale pak to vzdáme. Dáme si napůl pytlíček Fuega, dvě pivka a jdeme spát. Pod námi nádherně září město Puebla.

Vyrážíme hodně brzo ráno. Výstup by neměl být technicky náročný. Údajně se jedná o horolezecky velmi jednoduchý terén, vulkán bývá pokryt sněhem v květnu (max. 3 týdny v roce). Hora stojí izolovaně a její úbočí jsou zbrázděna působením ledovce.

výšlap

 

La Malinche

 

(4461 m n.m.) je pátou nejvyšší horou Mexika, jedná se o vyhaslý vulkán, poslední erupce proběhla v holocénu. Název hory pochází od jména domorodé milenky a překladatelky Hernána Cortéze (pototyp odporného španělského conquistadora) doňi La Malinche, která žila v letech 1501-1550.

 

Sotva vyjdeme z kempu a nasadíme svižnější tempo, začíná se projevovat vliv nadmořské výšky (kemp je 3333 m n. m.). Při každém kroku se zadýcháváme. No a najednou koukáme, že máme opět psí společnost. Nádherný hafan s téměř vlčí hřívou, přátelsky vrtí ocasem, a že nám ukáže cestu na vrchol. Společnosti se nebráníme, hory dokážou být zrádné a sherpa se může vždycky hodit.

vrchol v dálce

Cesta nejprve prochází lesem po asfaltce, serpentiny jsou trošku nudné a zdlouhavé, a tak si krátíme cestu po spádnici, přímo vzhůru. Za hranicí lesa pak jdeme podél koryta vyschlého potoka, takový menší kaňon vymletý činností vody. Výstup na hřeben vede po svahu z vulkanického popela je fakt zlý, nejen že to děsně klouže, ale začínají se dostavovat příznaky vysokohorské nemoci. Odpočívám skoro po každém kroku, nemůžu dýchat, chce se mi zvracet a děsivě mě bolí hlava, ale jsem přesvědčená, že tam vylezu třeba i po čtyřech, i kdybych se měla za cestu třikrát pozvracet, tak tam vylezu.

 

Akutní horskou nemoc může dostat každý. Ve výškách nad 2500 m n. m. nezáleží na věku, (náchylnější jsou mladiství), pohlaví, fyzické zdatnosti (častěji se „uženou k smrti“ právě fyzicky zdatní, nerozumní jedinci), někdy nestačí ani předchozí zkušenost z výšky. Zde hrají roli další faktory: počasí, chlad, vítr, vlhkost vzduchu, vybavení, hydratace. http://www.ordinace.cz/clanek/vysokohorska-nemoc-ahn/

hřeben

 

Napadne nás, že bychom pejskovi měli dát nějaké jméno, když nás tak věrně doprovází, po dlouhém dohadování zvítězí jméno Mexičan. Ihned na něj slyší, zejména když zašustí pytlík s tortillas. Stejně na ně nemám chuť, snažím se něco sníst, ale je mi zle. Navíc je docela i kosa a pěkně to fučí, prostě není nad to vyrazit si odpočinout do tepla :-)

Cesta po hřebeni je technicky snadná, nejtěžším místem je menší skalní komínek a kousek za ním je už vrchol. Rozhlížíme se, kam se nám zatoulal Mexičan, dlouho jsme ho nikde nezahlídli. Hmmm, tak asi už vzdal a vrátil se do kempu. Vyšvihneme se na skalku a za ní už se na nás směje čumáček Mexičana. Jako správný sherpa byl na vrcholu před námi. Sláááááávaaaa! Jsme tady! Mžitky před očima se mísí s euforií. Najednou mě napadá, že chudák Mexičan celou dobu nic nepil, ale nemáme s sebou žádnou nádobu, kam bychom mu vodu mohli nalít. Nakonec žíznivě chlemtá vodu z mých dlaní a sežere mi poslední zbytky jídla. No teď už mi došlo, proč asi šel s námi. Nejspíš nejsme první, koho při výstupu na Malince přešla chuť k jídlu, ale možná mu křivdím, třeba na nás fakt jenom dává pozor. Takže několik vrcholových fotek, očekávané výhledy jsou bohužel skryty v mlze, ale co se dá dělat. Mrkneme tedy alespoň do kráteru.

kráter

Sestup je pak ještě horší. Shodli jsme se, že nejlépe by se ten stav přirovnal k opravdu, ale opravdu zlé kocovině, kdy se nemůžete ani pohnout. Jenže my jsme museli sestoupit do údolí. Chvílemi se tak všichni tři stulíme do klubíčka a na okamžik usínáme. Jenom na pár minut, trošku si odpočinout. Jenže je děsná zima, na to abychom se povalovali na zemi. Někde u hranice lesa cítím, že se mi trošku ulevuje, motání hlavy jako by malinko ustupovalo, můžu se nadechnout. No ale Kája je chudák v obličeji celej žlutej. To mě vyděsí. A do toho mě ještě začne strašit, že jsme to moc přepálili a tenhle stav nás teď pár dní neopustí. No ale tak vysoko jsme zase nebyli. Statečně doklopýtáme do kempu, kde nás odchytává Julio a vykládá nám, jak jsou Mexičani v pohodě, ať se hlavně ničeho nebojíme a v Mexiku se nám rozhodně nic zlého nestane. No nic jdeme radši spát, ať se z tý kocoviny trochu vyspíme. To byl zase mejdan.