ElCamino.Cz

Mexico City

 

7. - 9. února 2011

 

Ciudad de Mexico

Kájo, ještě se prosím podívej, jak se řekne španělsky: „Nestřílejte!“ a jdeme spát, zítra vstáváme strašně brzo. Tak tuhle větičku jsme v Mexiku fakt nepotřebovali, ale pohled na Mexiko je v ČR dost zkreslený a člověk nikdy neví.

Do Estados Unidos Mexicanos jsem se chtěla podívat snad celý svůj život, ani nevím, co mě tam tak táhlo. Asi to sluníčko a moře a lidi, o kterých jsem tušila, že život žijí fakt naplno. Kája moje nadšení pro Latinskou Ameriku sdílel, a tak jsme se svatební cestou měli jasno. Tibet zatím musí počkat, ale shodli jsme se, že do Himalájí je stejně potřeba větší skupinka lidí. Hory dokážou být zrádné.

Někdy v listopadu jsme koupili letenky a těšili se, že si únor, který v ČR bývá fakt odporný, užijeme u Karibiku.

Leden jsme pečlivě věnovali přípravám, chtělo si zhruba rozvrhnout cestu, abychom toho stihnuli co nejvíce. A jelikož k severní hranici jsme se přeci jenom trochu báli a Kája řekl, že nepojede do Tijuany jenom proto, že o ní zpívá Manu Chao, naplánovali jsme si tedy jižní Mexiko a Yucatán – to se za měsíc zhruba dalo zvládnout.

státy Mexika

 

měsíc na cestě - procestovali jsme jižní Mexiko a poloostrov Yucatán - státy:

 

 

ODLET - PRAHA

 

7.2.2011 nás Kocourek odvezl na letiště, kde jsme se po odbavení dozvěděli, že letadlo má 20 minut zpoždění. Let jsme měli naplánovaný přes Frankfurt, kde byly tři hodiny na přestup, takže pohoda.

Na let jsem se ale vůbec netěšila. Lítám strašně nerada, mám strach, je mi zle a vůbec ze všeho nejvíc nesnáším všechny ty informace o tom, jak letíme rychle a vysoko...11 tis. km a 850 km/h…bleee. Kája mi ještě ke všemu ráno předčítal u snídaně článek o leteckých katastrofách...prý to byl poslední článek v Reflexu, co mu tam před cestou zbyl...

 

Nad Frankfurtem jsme byli raz dva, ale když letadlo 15 minut kroužilo nad letištěm s tím, že jsme vybočili z letového řádu a letiště nám nedovoluje přistát, začali jsme trošku panikařit. No a ta pravá hysterie (alespoň z mojí strany) vypukla ve chvíli, kdy nám oznámili, že dochází palivo a tím pádem letíme tankovat do Norimberku. Vůbec jsme netušili, kdy letí další letadlo z Frankfurtu do Ciudad de Mexico, takže jestli nám tenhle spoj uletí, můžeme taky týden tvrdnout u sousedů.

Po doplnění paliva, začali vtipálci v letadle tipovat, kam vyrazíme nyní, ale pilot naštěstí nabral směr Franfurt a v mžiku jsme byli na místě.

Na přestup nám nakonec zbylo 15 minut, ale hecli jsme se, že to dáme. Ještě, že chodíme často běhat, teď se nám to při sprintu frankfurtskou letištní halou dost hodilo. Problém nastal díky tomu, že nás z letu už odhlásili a trošku natvrdlé pracovnice společnosti Lufthanza si se vzniklou komplikací nedokázaly poradit. No ale dopadlo to dobře, přiřítili jsme se do letadla, letuška nám podala vodu a my jsme se vsoukali na naše místa. Alespoň, že sedíme za sebou.

Čeká nás 12 hodin letu, sice jsem vmáčklá mezi dva obtloustlé, chrápající Němce, kteří mi místo uvolňovali velice neradi, ale je mi to jedno. Úplně strašně se těším. Plní se mi životní sen a to se nějaké drobné útrapy dají přežít.

 

CIUDAD DE MEXICO

 

Po nekonečných 12 hodinách, je to najednou tady - Ciudad de Mexico. Obrovské město, jehož počet obyvatel převažuje dvě České republiky a okrajové části se rozlézají do všech stran náhorní plošiny, na níž se město nalézá. Mluví se o něm jako o nejrychleji rostoucím městě na světě.

Mexico City

Ciudad de México – Mexico City - leží na náhorní plošině 2250 metrů nad mořem. Nablízku nejsou žádné řeky, je obklopené činnými sopkami a navíc leží v seizmickém pásmu. V hlavním městě žije 20 milionů obyvatel, což je pětina všech obyvatel celého Mexika. Zeměpisná poloha hlavního města a velký počet obyvatel má své důsledky: např. velmi znečistěný vzduch vlivem milionů automobilů, zemětřesení (v roce 1985 byly zničeny celé čtvrti hlavního města), propadávání některých částí města v důsledku vysoušení a ztenčování vrstev jílu, nedostatek vody (Aztékové před staletími vybudovali složitý systém akvaduktů, které přiváděly čistou vodu z blízkých hor. Španělé tento systém změnili a pak se voda musela čerpat ze studní. Dnes se 18% vody přivádí z 125 km vzdálených míst i ještě z větší dálky. Město se rozkládá na ploše 1500 km2.

 

Všechno je tak trochu šok. První hlavně zjištění, že jsme bez zavazadel. Teda Kájovo alespoň našli, ale můj modrý batoh se potuloval bůhví kde. No tak nejhůř si koupím šaty a plavky a nebudu to řešit.

Pak to vedro najednou, taky měsíc je nějak jinak natočený, metro je na kolečkách a jsem najednou děsně vysoká (dokonce převyšuju většinu chlapů). To jsou teda věci.

Hotel pro úplně první přespání jsme vybrali v Historickém centru, poblíž hlavního náměstí Zócala.

Srdcem Ciudadu de Mexico je Plaza de la Constitución, náměstí, kterému začali místní lidé říkat Zócalo, což znamená „podstavec“. V 19. století se tu totiž měl stavět velký památník nezávislosti, zůstalo však jen při podstavci a i ten je už dávno pryč.

Hotel se jmenoval se San Antonio a byla to trefa do černého. Musím říct, že už nikdy jsme tak klidné, levné a čisté ubytování v Mexiku netrefili.

Zócalo

 

Ráno vyrážíme do ulic plni nadšení. Máme představu třídenní aklimatizace, vyřízení několika důležitých věcí, nakoupení zásob do hor a hlavně si chceme prohlédnout medvídka pandu, kterého ukrývá místní ZOO.

Prvním důležitým úkolem bylo zastavit se na velvyslanectví ČR, s kterým jsme si již z Čech domluvili schůzku. Velvyslanectví nabízelo zajímavou službu, a sice možnost nechat si zde v úschově kopie dokladů, náhradní pasové fotografie a kopie letenek. V případě krádeže či přepadení, no prostě, když nás okradou úplně o všechno, tak nám velvyslanectví vyhotoví náhradní doklady a my se alespoň budeme moct vrátit domů.

Dalším bodem bylo sehnat plynovou bombičku do našeho vařiče - v rámci finanční úspory (a jsme tak prostě zvyklí si na cestách vařit, a taky jsem moc netušila, co mě jako vegetariánku může všechno potkat) jsme si s sebou vzali tradiční vybavení pro vaření. Jenže do letadla si bombu vzít nemůžete a my jsme velice brzo zjistili, že v Mexiku se prodává jiný druh kartuše, než my máme vařič. Napasovat to na sebe prostě nešlo a Mexičani z nějakého záhadného důvodu k té jejich bombě zase neprodávali vařič. No a teď už se v tom asi trochu ztrácíte – takže jednoduše – vařit v Mexiku prostě nebudeme. Nicméně prakticky na každém místě šlo aplikovat pravidlo číslo dvě „Mexičan nesmí být nikdy o hladu a nenechá o hladu ani tebe.“

panda

No, a protože si prostě nepotrpíme na památky, netrápíme se a na našich cestách je cíleně nevyhledáváme. Z celého D.F. jsme tak nakonec vybrali BOSQUE DE CHAPULTEPEC (v jazyce náhuatl znamená „VRCH KOBYLEK“). Jedná se o největší park Ciudadu de Mexico s jezírky, zoologickou a botanickou zahradou a spoustou dalšího kulturního vyžití (bonbony, sladkosti, lízátka a tak). Jak jsme se dočetli, zahradničení patří mezi staré mexické zábavy, a tak nešlo minout JARDÍN BOTÁNICO - čtyřhektarový komplex, zaměřující se na rozmanitost mexické flóry a na závěr samozřejmě ZOOLÓGICO DE CHAPULTEPEC s proslulým medvídkem pandou – potomka původního páru, který v roce 1975 darovala Mexiku Čínská lidová republika.

 

Jako neplánovaný přídavek navíc jsme ještě shlédli představení VOLADORES, které se právě odehrávalo v parku.

volador

 

Totonacký rituál voladores připomíná cosi jako pomalý skok bungee z vrcholku závratně vysoké tyče. Rituál začíná pět mužů v propracovaných ceremoniálních oděvech, kteří vyšplhají na vršek tyče. Čtyři z nich se posadí na okraj malého rámu na vrcholu a roztočí ho, až se provazy obtočí kolem tyče. Pátý muž tančí na plošině nad nimi a hraje na nástroj chirimía, malý bubínek s připojenou píšťalkou. Když přestane hrát, ostatní se zvrátí dozadu. S rukama roztaženýma se elegantně otáčejí kolem tyče a sestupují hlavou dolů k zemi, jak se jejich lana odvíjejí.

Prastarý mýtus vypráví o časech dlouhého sucha, kdy celý kraj sužoval nedostatek vody a jídla. Ten přiměl pět mladíků k odvážnému činu, pomocí kterého žádali boha Xipe Totec o déšť. Vydali se do lesa, aby našli co možná nejvyšší strom, u něhož strávili celou noc v modlitbách. Druhý den strom pokáceli, zbavili větví a odnesli do vesnice. Tam kmen vztyčili a nazdobeni chmýřím pak vystoupali nahoru. Na lanech obtočených kolem kmene se spouštěli dolů, čímž napodobovali let ptáků. Jelikož Xipe Totec jejich prosby vyslyšel, opakovali tento rituál pravidelně.

 

Posledním, zdánlivě nejjednodušším úkolem, bylo nakoupit potraviny na další cestu. Z nějakého záhadného důvodu se nám však nedařilo najít větší obchod s jídlem, všude byly jen menší krámky s tradičními sladkostmi a taky se nám rychle podařilo vystopovat, že stejné druhy zboží jsou vždy sdruženy do jednotlivých čtvrtí – takže zde byla ručníková čtvrť, ulice plná svatebních šatů, televizní třída…no ale chleba nikde. Když jsme se zeptali shluku žen v recepci našeho hotelu, dostaly záchvat smíchu a nakonec nás i někam poslaly, ale bez výsledku. Takže jídlo jsme neměli, bombičku jsme neměli, pomalu to začínalo vypadat, že budeme měsíc jenom o lízátkách. Po dlouhém pátrání se nám nakonec podařilo vystopovat naprosto gigantickou tržnici, kde se pravděpodobně dalo koupit úplně všechno. Nikdy v životě jsme neviděla takovej zmatek, barvy vůně, zvuky...no prostě vjemy. Byla jsem z toho tak nějak v šoku, že jsem si koupila jenom mango a brokolici a Kája brambory a nějakou housku…a už jsme zase běželi na autobus směr Apizaco (Puebla, Tlaxcala), kde se tyčil náš další cíl – vulkán La Malinche.

 

Jo a ty naše bágly...no tak ty se nakonec taky našli!