ElCamino.Cz

Horská Výzva - Krušné hory

 

9. června 2012

 

vzdálenost: 80 km

 

náročnost: 5/5

 

trasa: Ski areál Klínovec - Klínovec - Boží Dar - Božídarský Špičák - Hřebečná - Blatenský vrch - Horní Blatná - Perninský vrch - Trousnická skála - Vlčinec - Pstruží - Plešivec - Jáchymovské peklo - Jáchymov - Stráž - Suchá - Pod Kozím vrchem - Hanušov - Ski areál Klínovec

podélný profil mapa

Osmdesát kilometrů, já jsem se snad musela úplně zbláznit. Jak to vlastně půjdeme dlouho? Tak do pěti? No to je děs!

 

start

Zhruba něco takového se mi honilo hlavou po startu druhého závodu Horské výzvy 2012 v Krušných horách. Začalo se výstupem na Klínovec (1244 m n. m.), nejvyšší vrcholek, co tady v Krušných horách mají. Převýšení tedy nebude problém, ale ta vzdálenost. Měsíc nám krásně svítí na cestu, krajina ve tmě vypadá patřičně mysticky.

 

Soupeři to hned na začátku našlápli a hromadně nás předbíhají. Jsem sice poučena, že takový závod se nevyhrává na prvním kopečku, ale stejně mě to dost znervózňuje.

 

U Božího Daru trošku kufrujeme, málem se nám podaří špatně odbočit na nesoutěžní okruh. Bude to dlouhá cesta, bloudění se nevyhneme, byť Krušné hory známe opravdu dobře. Naše říjnové štědrovečerní párty na chalupě Mariánská se postupem času staly legendou.

 

Za Božákem konečně přichází naše chvíle, zpevněná rovná cesta, energie na rozdávání, konečně zúročíme natrénované kilometry kolem Vltavy. Postupně získáváme slušný náskok a hlavně se oddělíme od ostatních bludiček. Užíváme si tichou procházku kolem Božídarského Špičáku, pravda v trošku svižnějším tempu.

 

Mezi stromy probleskuje tmavá hladina Mrtvého rybníka (995 m n. m.). S mrazením v zádech vyhlížím strašidlo, co by na tuhle lokalitu přesně pasovalo, ale duch se nám zjeví až o pár kilometrů dál. Ve vesnici Hřebenná kontrola stojí na zahradě domku nehybně postava celá v bílém. Tak bezva, Zitta nám na trasu obstaral i strašidla, a pak že organizace stála za prd.

 

Nezadržitelně se blíží první kontrola a občerstvení. Mám upřímnou radost z prvních zdolaných 20 km a upřímně mě děsí nadcházejících 60 km, tak ionťák a koláček a běžíme dál, nikdo to za nás neuběhne.

 

Obkroužíme Liščí horu a Perninský vrch, obloha začíná blednout a cestu přízračně zahalí ranní mlha, vypínáme čelovky. Je tady nové ráno.

 

Někde za Trousnickou skálou mi praskne první puchýř. Teda to je bolest! V rámci přípravy jsme studovali podrobně trať a usnesli se, že většinou to bude po zpevněných cestách, pohorky tedy nebudou potřeba, vezmeme si běžecké boty. Nikdy by mě nenapadlo, že tak měkoučký a pohodlný boty mi udělají takový puchýře. No nic, běžíme dál, kvůli nějakýmu blbýmu otlaku to fakt nevzdám. Stejně tuším, že bude hůř.

 

Na prvních závodech nám soupeři dobře poradili – sbíhat kopečky a nebrzdit energii danou gravitací. Člověk tak ušetří síly a čas

 

Druhá kontrola. Už jsem přeslazená až běda, ale koláček ještě zvládnu, je fakt výbornej.

 

Plešivec

Tak tahle rozhledna je mi nějak povědomá – je před námi Plešivec (1028 m n. m.) s lanovým centrem. Připomínáme si dobře známá místa a historky, co se k nim vážou. Do Krušných hor jezdíme snad 8 let, mám je moc ráda a nedám na ně dopustit. Ať si říká kdo chce, co chce.

 

Pod Plešivcem přichází chvíle na energy gel – vychytávka, co jsme okoukli před rokem v Krkonoších.

 

Po cestě je skvělá atmosféra. Lidé z chalup nám mávají a přejí hodně štěstí. Některé soupeře už poznáváme z předchozích závodů, tipujeme na koho máme a na koho ne. Dělá se pěkné počasí. Říkáme si, že je to vlastně taková normální sobotní vycházka, jenom trochu delší a ve svižnějším tempu.

 

Nastupujeme na Jáchymovské peklo – bývalá šachta Eliáš, bývalý důl Eduard... tenhle závod je fakt jenom sranda...

 

seběh

Kája slibuje poslední kontrolu, prý už to musí být za rohem, už neběžíme, cesta je rozrytá a plná kamenů. Pod kopcem plní dvojice staříků vozíček dřevem, zrovna se vydají na lesní pych a kolem nich proběhne snad stovka lidí, teda to je smůla.

 

Konečně třetí kontrola. Už nemám ani na nic chuť. Představa dalších 20km mě upřímně děsí, ale potěší mě uznalá slova od soupeřů a dodají mi další energii.

 

„Kolik je to ještě do cíle?“

„14 km“

„Cože??? Fakt čtrnáct.“

 

Kája mi šeptá, ať jim nevěřím, už jsem na tohle dojela v Krkonoších, na poslední kontrole mi řekli, že do cíle zbývá 12km, takže já jsem se připravila na dvanáct, ušla dvanáct, cíl nikde a nohy mi vypověděli poslušnost. Psychika je prevít.

 

Na cestě

Dvacet nebo čtrnáct. Už to nějak dojdeme. Jenže to ještě to ještě netuším, co mě čeká. Procházíme nádherné kvetoucí louky, jaro je tady v plném proudu. Ještě pořád jsem plná optimizmu a nadšení.

Závěrečný úsek vede po cyklostezce, po zelené, zase kousek po cyklostezce a maličkatý kousek po silnici. Licituju, jestli by to fakt nemohlo být těch čtrnáct.

„Třeba nám nekecali.“

„Kecali. Bude to dvacet. Vůbec se k tomu neupínej.“

 

Míjíme pár chalup, pobaví mě domorodec s dotazem, kolik nás proboha ještě projde.

 

Zdá se, že cyklostezka nemá konce. Mám dojem, že to nikdy neskončí, že budu takhle pochodovat do konce života.

 

nekonečná asfaltka

Najednou se za námi zjeví soupeř jako duch. Kde se tu vzal, vždyť jsem se teď otáčela, když rychle profrčí kolem nás s povzdychem, že tahle cesta snad vůbec nikdy neskončí, je mi všechno jasný. Je prostě dobrej.

 

Pomalu se mě začíná zmocňovat zoufalství, nohy mě přestávají poslouchat, cíl je v nedohlednu. Vztekám se, že do Krkonoš nepojedu ani náhodou. Nejsem debil! Takhle se mučit.

 

Kája vedle mě už taky jenom šoupe nohama a vyhlíží závěrečnou silnici.

 

Snažím se odehnat krizi, co to jde, je mi jasný, že jak začnu fňukat, je zle. Nabízím, že budu vyprávět dobrodružství Sherlocka Holmese z knihy Prázdný dům, třeba nás jeho geniální dedukce na chvilku zabaví.

 

Po několik dní přicházel a odcházel Holmes v nejrůznějších denních i nočních hodinách v tomto obleku, ale nevěděl jsem, co dělá, jen jednou se zmínil, že tráví čas v Hampsteadu, a nikoli nadarmo. Posléze za divokého, bouřlivého večera, kdy vítr skučel, až nám okna drnčela, vrátil se ze své poslední výpravy, a když svlékl přestrojení, usedl ke krbu a srdečně se zasmál, tiše a pro sebe.

 

cíl

Konečně silnice! Klínovec! Brána! Sláva! Cíl je na dohled.

V cíli nás nadšeně vítají Kájovi rodiče s čokoládovým dortem. Potlesk. Gratulace. Kelímek s vodou. Musím říct, že je to strašně příjemný, když vám někdo v cíli zatleská. V Jeseníkách mi to moc chybělo, v cíli jsem akorát dostala čočku, ať jim nestojím v bráně, že pískám a za živýho Boha mi nikdo nebyl schopnej sdělit, jak jsme dopadli a kdo je vítěz.

 

„No takovej ten…“

„Cypra?“

„Asi jo.“

„Tak dík, já se zejtra mrknu na net.“

 

Takže já sama za sebe tento závod hodnotím jako velmi vydařený, po cestě mě nic nezprudilo, posunula jsem si svoje hranice, mám zážitek a perfektně jsem si dobila baterky.

 

Člověk to špatný vždycky hodně rychle zapomene, a teď už si na nějaký zoufalství na posledních kilometrech ani nevzpomenu. Víte jak to je – zážitek nemusí být pozitivní, ale musí být intenzivní. A to tenhle závod rozhodně byl.